Petr Koutný (BSC): banky musí zjednodušovat

Společnost BSC staví bankovní systémy na klíč. S jejím šéfem Petrem Koutným jsme si povídali o tom, jak klasický obor, jakým je bankovnictví, zvládá přechod na nové digitální procesy. „Z pohledu klienta jsme na tom digitálně výborně, umíme platit hodinkami, telefony, máme pěkné mobilní i internetové bankovnictví, nic nám nechybí. Vše je jen trochu složité. Klient používá jen část a práce s aplikací je pro něj nepříjemná. Banky musí zjednodušovat,“ tvrdí v exkluzivním rozhovoru pro Peak.cz.

Napsal Libor Akrman, Peak.cz

Banky po celém světě i v Česku procházejí, podobně jako jiné obory, digitální transformací. Zatímco u jejich klientů k tomu došlo celkem přirozeně, u bank ne vždy vše probíhá zcela hladce.

„Banky vědí, že svět se mění a že v dnešní době už u klientů nebodují staré konzervativní instituce, které nestíhají jít s dobou,“ říká Petr Koutný, šéf společnosti BSC, která vyvíjí bankovní systémy, takže dobře ví, jak transformace v bankách nejen u nás probíhá.

Podle Koutného je důležité, jak banky zvládnou vstup do samotného procesu digitalizace. Je na nich, kterou cestu si vyberou, která pro ně bude nejefektivnější.

„Klient je dnes technologicky závislý na zařízeních. I proto banky zjistily, že se musí transformovat z finančních na technologické společnosti. Ale dnešní banky musí být daleko víc než jen technologickými firmami,“ dodává Koutný.

Kam se za poslední roky obor bankovnictví posunul?

V posledních pár letech se skloňuje především termín digitalizace, ale ta začala už v 90. letech, kdy se začala objevovat první elektronická bankovnictví. To, co zrychlilo a pozměnilo celý obor, byl příchod zařízení, která klienti používají každý den, tedy počítače a mobily. Tato zařízení s připojením k internetu akcelerují nejen bankovní obor, ale vlastně celou dnešní dobu. Banky “nakopli” teprve digitální klienti.

Zvládají podobný přerod i samotné banky?

Vzhledem k tomu, že zákazníci už digitální většinou jsou, tak banky je do této sféry jen přirozeně následují. Banky vědí, že svět se mění a že v dnešní době už u klientů nebodují staré konzervativní instituce, které nestíhají jít s dobou.

Některé si potřebu změny uvědomily a začaly měnit svoji vnitřní organizaci a strukturu, pracovníci v bankách začínají jinak spolupracovat. A zatímco klienti odcházejí do elektronických kanálů, banky ztrácí kontrolu nad digitálním klientem a schopnost s ním komunikovat. Proto se musí měnit.

S penězi klientů nelze dělat nic mimo regulaci

Bankovnictví je velmi regulovaný obor. Stíhají regulace digitální dobu?

Regulace má dva aspekty. To, co se v bankovnictví zejména reguluje, je oblast, která se týká přijímání a správy peněz od klientů. Banky s penězi klientů nemohou dělat víc, než jim regulace dovoluje, ale to není celé bankovnictví.

I proto do celé řady bankovních a finančních služeb, které nejsou tak regulované, vstupují hráči zvenčí. Na mysli mám například platební služby. Tam přichází neregulovaní hráči, kteří nejsou bankami a jsou velice rychlí. A ještě mají výhodu 300 milionů klientů po celém světě, což je třeba případ společnosti Apple i Google.

Apple v Londýně pomocí služby Apple Express Transit umožňuje platit jízdné. Úplně jednoduše, a dokonce i s vybitým telefonem. Tyto společnosti, které mají klienty, proto přichází s dalšími a dalšími službami. Dokonce i s úvěrováním, které ale dělají s partnerem, a tudíž nepodléhají finanční regulaci.

V tom jsou banky znevýhodněny, ačkoli se regulace týká jen části jejich byznysu. Regulátor tu ale není od toho, aby banky zpomaloval. Třeba směrnice PSD2 (evropská směrnice o platebních službách, pozn. red.) donutila banky významně změnit své fungování.

Co tedy nová směrnice změnila?

Architekturu jejich systémů. Regulace jim připomněla, že nejsou vlastníky informací, které o klientovi mají, ale že jejich vlastníkem je stále onen klient. S novou směrnicí ale regulátor nastavil, že tyto informace je možné se souhlasem klienta poskytnout třetím stranám, které je mohou používat. Některé banky řeknou, že je pro ně PSD2 příležitost, změní chápání, vytvoří aplikaci nebo využijí už existující aplikace někoho jiného.

Ukazuje se, že vyhrává ten, kdo má klienta, protože služby se komoditizují. Když tedy máte klienta, tak si pravděpodobněji koupí službu, kterou mu nabídnete vy. Jsou banky, které PSD2 berou jako příležitost, a jsou i takové, které ji berou jen jako další regulaci, kterou musí splnit a která je stojí peníze.

Banky nikdy nebyly technologické firmy

Jak to vnímají banky v Česku?

Banka, která u nás nejlépe uchopila PSD2, je asi Česká spořitelna. Ostatní banky z velké čtyřky byly mnohem pasivnější. Proti bankám ale stojí konkurence v podobě technologických firem typu Google a Apple, které technologie perfektně umějí a ovládají, vyvíjejí.

Oproti tomu banky nikdy nebyly technologické firmy, jsou to „správci“ peněz klientů, s nimiž dělají úvěrový byznys. Klient je technologicky závislý na různých chytrých zařízeních, a jsou to banky, které zjistily, že se musí transformovat z finanční na technologickou společnost. Jenže dnes musí být něčím daleko víc než jen technologickými firmami.

Právě Česká spořitelna si to uvědomila a začala už před pár lety u sebe vytvářet vlastní software house. Má svoje týmy, které aplikace vymýšlejí i kódují, a je schopna rychle inovovat. A zároveň jsou otevření ke spolupráci se startupy a externími vývojáři. To je podle mě správná cesta.

Hovořil jste o technologických firmách, ať už těch velkých jako Apple či Google, ale jsou tu i mnohem menší hráči jako například Revolut a další. Dožene regulace i tyto hráče? Vplují do mantinelů regulace, nebo naopak regulátoři se budou snažit dostihnout regulacemi nové hráče?

Záleží na strategiích těchto poskytovatelů služeb. Zmíněný Revolut si zvolil tržní niku, kterou obsadil a škáluje ji přes trhy. Je to globální služba, ale s úzkou nabídkou, i když se postupně rozšiřuje. Klíčové pro něj ovšem bude, jestli poté, co vystoupí ze své niky a začne svou zákaznickou bázi monetizovat, bude schopen nadále konkurovat etablovaným hráčům.

Dělali jsme si průzkum a jen minimum klientů je připraveno si od Revolutu vzít úvěr, a ještě méně pak za jeho služby platit. Ani jeden z podobných menších úzkoprofilových hráčů není v černých číslech, a tak musí začít dělat cross sell – například nabídnout investiční služby. Nakonec tedy do regulace spadnou hlouběji.

Na rozdíl od těch velkých technologických hráčů?

Ano, i proto Revolut nebo Transferwise či Monese nabízí jiné služby než Apple a Google. Ti jsou pomalejší ne proto, že by byly méně schopní, ale nechtějí překročit hranici regulace. Tím by se jejich byznys zkomplikoval a naboural.

Navíc regulace stojí hromadu peněz. Apple má ale zákazníky a ty je schopen zpeněžit. Vezměme si například Apple Pay. Když si vzpomenete, jak dlouho banky řešily karetní zprostředkovatele a transakční poplatky. Poté, co se poplatky snížily (tzv. interchange fee, pozn. red.), přišel Apple a chce od bank obdobnou částku jako dříve karetní firmy. I přesto mu ji banky rády zaplatí, protože když nemáte Apple Pay, jste méněcenná banka. Apple je tak schopen i na základních, jednoduchých službách, jako je platba, vydělávat. A je schopen to navíc dělat bez nějaké revoluce.

Digitalizace nám život zjednodušila, bankám úplně ne

Jak si české banky stojí ve srovnání s globální konkurencí?

Jak už jsem řekl, z velké čtyřky je na našem trhu lídrem Česká spořitelna. ČSOB vyčkává a Komerční banka se dejme tomu snaží. Obecně vzato u nás banky zvládly téměř všechny produkty zdigitalizovat, nabídly digitální produkty a vše funguje v aplikacích. Je to ale složité a život klientovi to moc nezjednodušilo.

Přitom z pohledu klienta jsme na tom digitálně výborně, máme všechno, umíme platit hodinkami, telefony, máme pěkné mobilní i internetové bankovnictví, nic nám nechybí, ale vše je jen trochu složité. Aplikace nabízejí mnoho funkcí, ale klient používá jen část a práce s aplikací je pro něj často nepříjemná. Musí se zjednodušovat a myslet na klientovy reálné potřeby. Sofistikovanému klientovi tak digitalizace pomohla, pro většinu je ale složitá. V bankách způsobila velké problémy.

A srovnání se světem?

České banky nejsou mezi lídry, tam možná patří skandinávské země nebo pobaltské země, případně třeba Polsko či Turecko. My ale spadáme do kategorie tzv. smart followers. To ale není vůbec špatné, třeba velké ekonomiky, jako jsou Francie, Německo, Švýcarko či Itálie, jsou za námi. Transformace jim jde mnohem pomaleji.

Digitalizace je paradoxně nejrychlejší na málo rozvinutých trzích. Na Východě často nebylo nic, tak začali hned s tím nejlepším, co je k dispozici. Ale české banky jsou na tom s ohledem na digitální služby skutečně relativně dobře.

Banky mění strategii

Mění se i technologické firmy na banky? Rozkročí se naopak banky také více v poskytovaných službách?

Banky stojí před rozhodnutím, kterou cestou se vydat. Buď se stanou poskytovatelem finančního produktu, který budou, dnes často přes API, nabízet třetím stranám a zůstanou u produktu. Tuto cestu volí banky, které mají nějaký unikátní produkt. Třeba v oblasti investičního bankovnictví, pokud máte speciální ETF, máte konkurenční výhodu a můžete ho prodávat různými kanály.

Druhá strategie spočívá v tom, že máte velké množství klientů a zaměříte se na tzv. customer journey. Takové banky chtějí být tím, kdo zajistí nejen hypotéku, ale celý komplexní proces zajištění bydlení. Začnou poradenstvím, vyhledáváním příležitostí, financováním hypotékou a celkovou realizací, případně dodají i další služby. Upřímně si ale myslím, že to je velmi složitá cesta, protože ani sami klienti takhle banky nikdy nevnímali.

Mohou se to klienti naučit?

Vnímání, že banky jsou jejich „životním partnerem,“ je dlouhodobý proces, do toho nelze naskočit za rok nebo dva. Klasická banka se tak může měnit dvěma směry, buď má produkt, nebo klienta.

A případně je zde i třetí směr, že má provozní efektivitu. To znamená, že svoje provozy a systémy bude nabízet někomu dalšímu jako digitální službu. Takhle fungují například v Německu N26 nebo v Británii Monzo – to jsou banky, které fungují jako digitální projekty, protože systémy, které mají, dělají nejlépe a poskytnou je i jiným finančním domům.

Která z těch cest převládá?

Mohu mluvit jen o trzích, s nimiž mám zkušenost, tedy o Evropě, USA či Jižní Asii. Například Spojené státy jsou ve srovnání s Evropou úplně jiný svět. My se tam věnujeme specifickému segmentu, tzv. credit unions, tedy menším úvěrovým institucím, které mají objem aktiv do deseti miliard dolarů. Ty jdou právě tím směrem, že chtějí klienta a vše ostatní si nakoupí.

Vytváří se tam skoro virtuální finanční instituce orientované na značku. Ty pak kompletně outsourcují provoz banky včetně technologií. Často to funguje perfektně, pokud však u poskytovatele nenastane problém. A často poskytovatel není jeden, ale celý řetězec na sebe navázaných firem.

A co Evropa a Asie?

V Evropě to tak není a ani to evropská regulace jednoduše neumožňuje, banky jsou zde univerzálnější. Asie je oproti Americe i Evropě v něčem dál, tamní banky už jsou softwarovými firmami.

Například v Rusku to do jisté míry vzniklo souběhem situace, kdy na zemi byly uvaleny sankce, nemohli nic nakupovat, tak si vše dělali sami, příkladem je třeba Sberbank, která má v IT desítky tisíc lidí. A zároveň na ruském trhu vznikl lídr inovací – společnost Tinkoff, což je banka, za níž stojí podnikatel Oleg Tinkov. Ten vytvořil ekosystém Tinkoff Market Place, přes nějž mohou ostatní banky, ale i e-commerce hráči prodávat služby klientům. Byl první, pak přiskočila ještě Sberbank a další, ale ty už nejsou tak úspěšné.

Banky musí investovat

Jak moc do odvětví vstupují noví hráči, kteří ovlivňují obor?

Je to různé. Například Revolut nebo čínský Tencent, které jsou vnímané jako startupy, ačkoli už to jsou velké společnosti, mohou přetáhnout bankám klienty, i když ne absolutně. Revolut je super služba na dovolenou a platby v zahraničí, ale SIPO z ní zaplatíte jen velmi komplikovaně. Startupy banky nezničí, jen je změní.

Banky musí investovat, ale mají velkou devizu v tom, že mají profitabilní klienty. Startupům sice roste počet klientů, ale nejsou profitabilní, protože nenabízejí profitabilní služby. Na druhou stranu ale nutí banky myslet jinak.

Klienti i banky se tedy stávají digitálními subjekty, ale jsme připraveni na případný výpadek systémů? Jsme připraveni na blackout?

Nejsme, jsme křehká společnost, uvědomme si ale, že v případě blackoutu jsou důležitější věci než platby. Upřímně, je čím dál méně lidí, kteří rozumí tomu, co se kolem nás děje. Čím dál menší skupina technologiím skutečně rozumí, ale čím dál větší množství lidí je používá a jsou na nich závislí.

Čeká nás tedy něco jako matrix?

Myslím si, že možná do jisté míry ano, ale nebude to hned. Například Rakousko chce třeba do ústavy dát právo na hotovost. Jejich úvaha vychází z toho, že jakmile zmizí anonymní hotovost, zmizí soukromí. Pokud jsem schopen vysledovat transakce, tak vím všechno o vašich životech. Někdo má strach z velkých hráčů a je to tak správně. U nových technologií se v mnohém podceňuje jejich dlouhodobý dopad a naopak přeceňuje jejich krátkodobý efekt.

Rizika jsou na straně klienta

Máme se tedy bát umělé inteligence?

Všichni o umělé inteligenci mluví, ale třeba právě v bankovnictví není stále moc příkladů využití pokročilé umělé inteligence. Je to sice termín skloňovaný ve všech pádech, ale v praxi jsou stále velmi jednoduché aplikace. Pokročilá umělá inteligence v bankovnictví není něco, co by bylo potřeba teď hned. V současnosti má velké využití automatické zpracování dat, tedy tzv. machine learning. Umělá inteligence ještě není na pořadu dne, protože banky často stále nemají dost dat z komunikace s klienty. Mají finanční informace, ale ne informace z bezprostřední komunikace s klientem. Naopak se umělá inteligence v bankách již nyní používá v oblasti detekce fraudů, ale vesměs to jsou stále jen statistické modely.

Jak moc roste riziko napadení a narušení systémů?

Narůstá, vzhledem k dostupnosti útoků. Když jste dříve chtěl banku vykrást, tak jste k ní musel fyzicky dorazit a napadnout ji. Dnes už nemusíte nikam jezdit, vše zvládnete na dálku od svého stolu.

Pole, odkud může útok přijít, se zvětšuje a narůstá i frekvence a druhy útoků. Největší rizika jsou ale stále na straně klienta, který ještě pořád věří na podvodné e-maily a sociální inženýrství. Člověk je nejslabším článkem bezpečnosti.

Kam se bude bankovnictví posouvat?

Banky se musí stát technologickými hráči, o tom není pochyb. K tomu potřebují obrovské know-how, které dosud neměly. Musí se ale zaměřit na to, kde přináší přidanou hodnotu. Nemohou třeba vyvíjet infrastrukturu aplikací. Přirovnávám to k tomu, že když si koupíte počítač, nezačnete psát operační systém. Ten si nakoupíte a zaměříte se až na vlastní software.

Banky by neměly začít stavět hned všechno samy, musí jít po vrstvách. Ať staví na systémech, které existují a jsou ozkoušené, a zaměří se na aplikace. To je i naše strategie, kdy bankám dodáváme právě ten digitální operační systém, často i s „předinstalovanými“ aplikacemi pro koncového klienta.